HNUS

Dlouho jsem se nedostal k novýmu příspěvku. Rozhodně to není tím, že bych neměl o čem psát. V současnosti mám minimálně jedno téma za den, ale nemám čas je zpracovávat a mnohdy ani chuť. Tímhle příspěvkem (a zřejmě dvěma dalšíma) se chci vrátit do začátku podzimu. Předvolební kampaň před krajskýma volbama byla vcelku vypečená a hlavně moje první, kterou jsem mohl sledovat zblízka. Kvůli tomu je i nadpis.
Nebudu se (zbytečně) rozplývat nad absolutní nepotřebností a neužitečností (resp. škodlivostí) politického řemesla. V letošní kampani jsme se zaměřili prioritně na jednu partaj a jednoho člověka. Jihomoravského šéfíka ODS Milana Venclíka. Ne, že by snad ostatní strany byly o moc lepší než Ptáci, ale prostě se na ně neobjevilo tolik svinstva.Často jsem se ale ptal, komu slouží kauzy, který se jakoby náhodně objeví. Je legrační, že většina skandálů pochází zevnitř stran, kterých se týkají a má za cíl jen "odstřelit" konkrétního papaláše vnitrostranickou konkurencí. Venclík spoustu lidí v ODS nehorázně sere. tak moc, že by udělali hodně, aby se ho zbavili. Znovu se tedy "vynořila" stará kauza jeho korupce, která v roce 2004 nějak všuměla. Není divu. Brněnská ODS se po letech vládnutí městu stala natolik provázaná s místníma podnikatelema, že se korupce stala běžnou součástí rozpočtů zakázek, dokonce s vlastním tabulkovým sazebníkem. Díky tomu každej na každýho z hamižných pravičáků něco ví a drží se navájem v šachu. Před volbama to ale vypadalo, že se většina partaje spojila proti Venclíkovi. Všichni ale čekali na to hlavní. Prokázat spojitost Venclíka s KKK (Kurevská kauza Kuřim). Spojení se samo nabízelo tím, že Venclík je skrytým šéfem brněnskýhu Hnutí grálu. Každopádně se nám podařilo zjistit, že se pravděpodobně znal se starým Škrlou a že taky "pravděpodobně" půjčoval Mauerovým chatu resp. barák. Co se tam asi dělo je na fantazii čtenáře... Další věci, který jsme zjistili jsou takovej humus, že mi z toho samotnýmu bylo blbě a to si o politicích nedělám vůbec žádný iluze. Bohužel to jsou tak silný věci, že to nemůžu dát ani na blog - natož do novin...
Výsledek naší vtipné kampaně se projevil při on-line rozhovoru s Venclíkem u nás v redakci, kde se tvářil společně se svým kumpánem Zbožínkem, že nás všechny sežerou. Čili odvedli jsme dobrou práci. Když by se na nás tvářili politici moc mile, tak jsme špatný noviny.

Vernisáž - to zas byl večírek...

V půlce prázdnin mi tata navrhnul, abysme udělali společnou výstavu. V Krumlově. Obojí mi vyrazilo dech. Příběh byl pak stejnej, podle šablony všech podobných akcí. Výběr fotek na poslední chvíli a jejich tisk den před mým odjezdem na dovolenou. (Kvůli tomu jsem nemohl tatovi pomoct s instalací, za což se zpětně omlouvám). Další komplikace byla tatovo čarování s datumem, protože původní 14. září se zničehonic změnilo na 3. září a následný kompromisní 9. září (dva dny po našem návratu z dovolené).

Udělal jsem výběr toho, co je podle mě za rok a půl v Rovnosti nejlepší. Vybírání bylo těžký, ale nakonec jsem udělal devět tématických panelů, který si ti, co na akci nebyli můžou prohlédnout zde
Fotky jsou průřezem za celou dobu mojí práce v Rovnosti - hodnocení nechávám na divácích :-)
Nebyl by to ale Krumlov, aby se neobjevila nějaká politická "svízel". Připosranej starosta Mokrý a místostarosta Třetina dostali strach z jedný fotky, která podle nich "uvádí ODS do špatného světla, což si před volbami nemůžeme dovolit..." Fotka se týkala starý kauzy s Klausem, která je evidentně v Krumlově stále živá. Fotku mi z panelu stáhli, čímž ztratil smysl a byl zrušenej úplně. Hodinu před vernisáží (klasika) jsme s -hrd- nachystali v rychlosti panel znovu a přidal jsem k němu ještě moje prohlášení k celý kauze.
Starosta s místostarostou se velice ošívali, když viděli, že panel je zpátky na místě, ale nic neřekli. Třetina si mě pak vzal bokem a svým přizdisráčským stylem ze 70. let mi vysvětloval, že "nechce žádné kontroverze a že nám přeci jde o poklidnou vernisáž." Tata z toho měl taky trochu obavy, ale neříkal nic, jen se na mě tak poloprosebně podíval...
Akci zahájili papaláši - o jejich projevech se nebudu zmiňovat, protože nic neřekli. pak si vzal slovo tata. Poděkoval dědovi, že mu dal do ruky foťák naučil ho základy. O mě řekl, že jako reportážní fotograf už ho doháním :-) Pak se nečekaně zvedl děda a svým hromovým hlasem povídal o svých začátcích s focením. O prvním foťáku za 48 korun, o prvních chvílích ve fotokomoře a o pokrocích technologie, který už nerozumí. Já jsem se rozhodl, že nakonec budu hodnej chlapec a ve svým projevu jsem všem poděkoval. Dědovi, tatovi, máti, Pavlovi Macků i -hrd-. Řekl jsem taky, že zatímco tata mě naučil fotit, Macků ze mě udělal fotografa. Ten to bakuninžel neslyšel ,protože byli s ostatníma z redakce na cestě (a zase si nenechal poradit, takže zabloudili). Po zahájení vystoupily holky z Rahat Luklum, ve kterých tancuje Šára. Vystoupení bylo moc pěkný, což můžete vidět na fotkách.

Pak už byla pohoda - dovezl jsem 10 litrů Muškátu, kterej rychle mizel a debatoval s lidma, který jsem dlouho neviděl (třeba s Židem :-D). Po skončení jsme se šli dorazit s -red- do bistra u Patrika, což bylo pro mě pěkný retro. Akce skončila úplně klasicky. Všem co potřebovali jsem sehnal místa v autech a nakonec jsme zůstali sedět s -hrd- (v jejích sexy červených šatičkách) na chodníku a přemýšleli, jak se dostaneme do Brna. Všechno nakonec dobře dopadlo (ještě jednou díky -baf-).
Akci zhodnotila po pár týdnech Martina: "Byl to takovej happy end tvýho looserovství, tohle jsem fakt nečekala".

O akci napsal milej článek do Znojemska Jirka Eisenbruk, za což mu děkuju - je vidět, že se dá dělat i milá žurnalistika, ne jenom ta zlá, co děláme my :-)

Fotky z vernisáže.

Zvláštní škola

Pokaždé, když se sejdeme u nějaké větší akce, čekáme. Hodinu, dvě, někdy i celej den. Na lidi, kauzy, situace, který si víc nebo míň zasluhujou svých patnáct minut slávy (nebo i dvacet). Tentokrát jsme čekali na manžele Rosnerovi, až je pustí z basy v Bohunicích (další kauza s týráním dětí, tentokrát zřejmě vykonstruovaná). Hodinu a půl čekání jsme strávili obvyklým přetřásáním starých i nových historek, vtípků a blbostí. Poprvé ale někoho napadlo, že bysme mohli udělat školní skupinovku (ten někdo byl -haak- dobrej nápad Tome:-), což se kupodivu podařilo. Kupodivu píšu proto, že novináři jsou vesměs banda individualistů. A tu donutit něco dělat společně, když o nic nejde je dost těžký. Výsledek můžete vidět na fotce, která každýmu připomene jeho školní léta.

Rosnerovi už tak nadšení nebyli. Potom, co se po měsíci pravděpodobně zbytečnýho věznění nadechli jinýho vzduchu, než cezenýho přes mříže se na ně vrhla smečka pětadvaceti lidí a začali z nich dolovat info a dělat obrázky. Manželé to nesli dost statečně, i když Rosnerová plakala, nebyla to žádná hysterie, ale hořkost, která z ní odkapávala společně se slzama, když kráčela doslova do neznáma. Manželé se do basy dostali pravděpodobně kvůli svýmu synkovi, kterýho nechtěli pouštět moc ven a on je udal, že týrají jeho i milion (asi 14) sourozenců, který mají svěřený do péče. Média se toho bleskově chytla a stát zareagoval po svým - zavřel je. Teď stáli před náma a důstojně vlekli svoje velký tašky s věcma z lochu, mezi kterýma nešlo přehlédnout kytice žlutých růží. Rosnerovi totiž prožili v Bohunicích svoje třicátý výročí svatby. Smutnej příběh.

Život uteče...

Život uteče jako voda
i s tvojí zbytečnou rolí,
další revoluce krátká epizoda
chtěl by jsi pro ni krev prolít.

Zradim tě než napočítáš pět
řeknu ti to se někdy stává,
seru ti na celej tvůj svět
ve kterym existuje pravda.

Nemusíš se snažit o odpor
já dobře vím kolik síly máš,
přede mnou měj se na pozoru
pro mě jsi jen bezvýznamnej sráč.

Nikdy by tě nenapadlo
sám sobě do očí si lhát,
klidně se postav před zrcadlo
můžeš se naposledy smát.

Až budeš o pár let starší
pak zradíš svoje ideály
tak jako já a stovky dalších,
taky jsme se nejdřív smáli.

(-Houba-)

Kurevsky blbej den

Jinej název mě fakt nenapadá. Ale musím uznat, že se to týká jen pracovních věcí, protože probuzení bylo příjemný (i když v šest ráno :-) ...). Potom, co jsem dorazil výjímečně na osmou do redakce jsme s -pm- hned vyráželi. Náš černej tým vyrážel k ranní nehodě na Hradecké, což je dálnice směr Svitavy. Hned po výjezdu jsme se v Zelené vlně (a víte kudy kam...) dozvěděli, že doprava v Brně stojí, ale to už jsme byli v koloně. Hodinu. Potom, co jsme přemluvili dopraváka, ať nás pustí jsme jeli asi kilometr v odstavným, přičemž proti nám občas vyjížděly auta v protisměru, který policjti odkláněli - nic příjemnýho. když jsme dojeli na místo, viděl jsem jen odjíždějící havrany a totálně rozjebanej ford sierra. Potom, co jsem viděl na místě jsem byl rád, že havrani už odjeli. Na asfaltu byla spousta fosforových koleček od policejního spreje. když jsem se podíval líp, byly v nich kousky masa a spousta krve. Snažil jsem se to nevnímat a fotil jsem. Kolem auta byly kaluže krve a po chvilce jsem si všiml i svodidel, který měly jinou barvu, než mají mít. Podíval jsem se pod nohy a zjistil, že kousky těla jsou všude. Úplně všude. A já v nich šlapu. Zatočila se mi hlava, ale zvítězila profesionalita a fotil jsem dál. Potom jsem se od -pm- dozvěděl, co se stalo. Sourozeneckej pár jel ráno do Brna a předjížděl kamion. Než se stihli zařadit, vlítnul mezi ně nějakej nabuzenej kokot, podle kterýho předjížděli moc pomalu a strčil do nich. Sierra prolítla koncem svodidel. Ty se zaryly do auta a urvaly spolujezdkyni obě nohy, který se rozletěly po dálnici. Kokot, když viděl co se stalo ujel. Na místě nechal značku svýho auta, takže ho fízlové našli za tři hodiny.
Ještě se mi trochu chvěly ruce, když jsem startoval a vraceli jsme se do redakce. I -pm- byl trochu zasmušilej.

Po návratu do redakce, jsem se sesunul do křesla a začal dělat fotky. Holky když viděly jak mi je byly hrozně milý (díky) a dostal jsem dokonce čokoládu (ještě jednou díky :-). Po pár minutách nastal rozruch. Ve Vaňkovce se střílelo, je tam mrtvej chlap! Zatmělo se mi před očima, ale to už jsem balil batoh a vyrážel. Repka padla tentokrát na naši novou kolegyni -van- která začíná černou kroniku. Je to ostrá holka, ale bylo vidět, že se moc necítí. Po cestě si pořád vymýšlela varianty, jak bude mrtvola vypadat a za jak dlouho se z toho ona složí.
Ve Vaňkovce jsem hned narazil na divočáka Miru z Blesku a začali jsme špekulovat, jak se dostat co nejblíž ke kavárně Heaven (jak příznačný), kde se to stalo. Na místě jsem zjistil, že mrtvoly jsou dvě - manžel zastřelil svou ženu a pak sebe při rozvodovým dohadování. Příběh jsem hned pustil z hlavy a soustředil se na fotku. Kokoti z ochranky začali nepříjemnosti daleko větší než normálně, a tak jsme se s nima chvilku pošťuchovali a nakonec utekli a snažili se najít lepší místo. Po projítí všech variant jsme se znova vrátili na původní místo v prvním patře galerie a začala nanovo dohadovačka. Tentokrát se do ní zapojila i samotná velká ředitelka galerie, která se chovala jak největší hysterka, načež byla od všech novinářů hromadně vyfuckována (po zásluze kráva). Vyřešil jsem situaci vcelku elegantně a fotil během řevu ochranky. "Tady je zákaz!" CVAK. "Říkám že se tady nesmí fotit!!" CVAKCVAKCVAK. "Vy mě neslyšíte??!!" CVAK "Běž řvát bokem kurva, stojíš v záběru..." Pak to vzdali. Což je škoda, protože strkačka desítky foťáků a kameramanů s dvěma kokotama z ochranky před zraky fízlů by byla velice vtipná.
Mrtvoly byly zakrytý pod igelitem a měl jsem k nim asi třicet metrů. pán seděl pořád stejně, tak jak se zastřelil, možná měl před sebou ještě kafíčko a podklady k rozvodu, který prej byly celý od krve... paní se zhroutila na zem a ještě se jí snažili zachránit. Marně. nudící se banda novinářů začala samozřejmě spřádat teorie o tom, jak hnusný musí být kafe, když to člověka přivede k takový reakci, nebo jestli se nemohli dohodnout, kdo je zaplatí...
-van- při pohledu na velkou kaluž krve vkusně umístěnou pod logem cafe Heaven zbledla, ale pak se dala dohromady a začala hledat svědky. Při návratu do redakce jsem se neudržel a zavolal matce - přece jen ta paní z nehody byla stejně stará a tak vůbec... Řekl jsem jí, že jsou důležitější věci, než o kterých se dohadujem a že ji mám rád.
Ten den už jsem nic moc neudělal - čuměl jsem letargicky do stolu a pak se šel podívat za -hrd- do parku, což mě trochu uklidnilo. A večerní tramín a potom muškát taky udělal svoje... takže ten den zas tak blbej nebyl - pro mě... Byl blbej pro lidi, kterým umřeli jejich blízcí, vinou svou nebo vinou někoho jinýho. S tím, jak se chci dál profesně rozvíjet si na tyhle věci musím zvyknout a brát je v klidu. Už aby to bylo kua...

Čtyřicítka

Nejde o moje narozky :-) po několikaměsíčním váhání jsem se rozhodl pořídit si canon 40D. Skoro profesionální zrcadlovka, nástupkyně 30D, krásnej kousek pro letní sluníčko i podzimní mračna :-) Jako na začátku každýho vztahu je všechno nový, takže ji pomalu osahávám (doslova) a hledám všechny taje a záhyby jejího výborně ergonomicky řešenýho těla. Dokonce jsme zažili už první krizi, kdy mi na soudu spadla z lavice na dlažbu. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, ale nakonec jsme to oba přežili bez újmy. Zajímavý je i to, že stejnej foťák teď používá i tata. Po čtrnáctidenním intenzivním zkoušení jsem ji ale zase odložil do skříňky a v práci používám znova Marka III, kterej sice není můj, ale je to nejluxusnější stroj, co jsem kdy držel v ruce. Posvátná úcta před ním už sice zmizela, ale respekt pořád zůstává - přece jen je to pořád číslo 1 (ať si nikonáři říkají co chtějí).

Kurevská kauza Kuřim

To se nám to pěkně vyvýjí... Kauzu Kuřim (KK) překřtil -pm- na Kurevskou kauzu Kuřim (KKK) a není divu. Jak dál pokračuje proces, vyplouvají na povrch další věci, který spíš než aby vnášely do případu nějaký jasno, ho celej dál zamotávají. Podle posledních poznatků chtěl starej Škrla nechat unést Barboru do Ázeru a celý to mělo vypadat jako hra tajných služeb (vždycky mě napadá, co by na to řekl posranej Petr Zeman, co vyučuje tajný služby na FSS). Turkovi se prý při mučení dělalo blbě a chodil zvracet a mladej Škrla dostával záchvaty tragédství. Jestli tohle všechno někdo dá do souvislostí, tak respekt před ním... V minulým postu jsem zapomněl napsat, že jsem se kdysi s klukama Kubou a Ondrou potkal v Klokánku. Přišli mi jako normální - trochu hyperaktivní - kluci. Nemám rád děti, takže to nemůžu moc posoudit, ale po tom, všem, co se čte u soudu musím uznat, že s klukama v Klokánku odvedli kus práce - respekt ředitelce Dittě a vychovatelkám.

V rámci reportáže o KKK jsme se s -pm- vydali hledat chatu do Veverské Bítýšky. Tuhle vesnici mám spojenou hlavně s šíleným ex-ministrem a knězem Bublanem a jeho krásnou dcerou, takže jsem byl zvědav, co se nám podaří vypátrat. Do Bítýšky měli podle spisu odvézt holky Mauerovic oba kluky na nějakou chatu a tam jim dávat sadu, kterou by si jen tak někdo nevymyslel. Pálení cigaretama, řezání, zavírání do klecí atakdál - nebudu to všechno znova opakovat. Při pátrání jsme měli kliku a narazili jsme na ochotnýho starostu, kterej nás k chatě zavedl. Nutno dodat, že po hodinovým hledání na vlastní pěst, kdy jsme projeli obec křížem krážem, včetně drsný polňačky, kdy se -pm- dokonce vyšplhal na posed a vyhlížel to podivný místo (viz foto). Náš Roomster dostal pěkně zabrat a po několikerém projetí polňačky přebral raději -pm- řízení. Starosta nás společně se svým zástupcem odvedl až k oné chtě, kde se vše událo. musím přiznat, že kdybych nevěděl, co se tam dělo, tak na mě chata působí trochu jinak. Takhle vypadala jak z Kingových povídek. Uprostřed polí, bez přístupový cesty, zarostlá stromama a živým plotem - okem skoro nespatřitelná. Když přijde pozorovatel blíž, stejně nic nevidí, dokud nerozhrne vrstvu divoký vegetace a pak narazí na plot se zrezivělým ostnatým drátem (kterej se mi povedlo vyfotit tak, že měl být na jedničce)... Chatu jsem vyfotil a šli jsme zpět. -pm- sledoval auto starosty a potom co odbočilo jen suše pronesl "setřásli jsme je" a prudce otočil káru. Vrátili jsme se na polňačku a jinou cestou se vydali k chatě. Nutno dodat, že vegetace dosahovala v některých místech tak metr a půl. Potom, co jsme se prodrali znovu k chatě si -pm- co šel první přiložil prst na pusu. A skutečně. Na zápraží seděli manželé Tesařovi, kteří mají chatu v užívání. Po krátké debatě na klasický téma, že se s náma nebudou vůbec bavit (a mezitím nám všechno podstatný řeknou) jsme odešli. Samozřejmě neopomněli dodat, že je nemáme fotit (ve chvíli, kdy jsem měl asi 5 fotek), takže po cestě zpátky jsme oba skákali v obilí radostí. -pm- nasadil pátrání korunu šíleným titulkem na webu... http://brnensky.denik.cz/special_kurim/hledam-chatu-zn-k-tyrani-deti20080620.html
Další den, když vyšla fotka manželů Tesařových v novinách jsem přemýšlel na klasickou otázkou, kdo nám dal právo měnit lidem životy a srát se do nich. Tesařovým jsme pravděpodobně dost rozházeli život na další minimálně měsíc. budou mít problémy se známýma, kamarádama, příbuznýma i lidma v Bítýšce. Chvilku si na ně budou ukazovat v hospodě a při jejich příchodu najednou celá místnost zmlkne...Za měsíc se na to sice zapomene, ale tenhle starej pár to poznamená až do konce jejich životů (kterej možná díky týhle kauze přijde dřív, než by měl). Největší paradox je ale to, že tihle lidi s tím nemají vůbec nic společnýho. Pro ně to byl blbej den, když jsme je našli na zápraží. Hodně blbej.

Kauza Kuřim

Tak to začalo. Jak říkal -pm- sporťákům: "Tohle je pro nás to samý, jako pro vás ME ve fotbale čoveče..." A je to tak. Kauza Kuřim (KK) vytapetovala český i zahraniční média stovkama (možná i tisícema) článků, fotek, rozhovorů, analýz a konspiračních teorií. Teď po roce jsou hlavní aktéři před soudem. Zatímco jsme (nejen my) řešili přes půl roku, kdo je vlastně Škrlová a co s ní je, unikalo hlavní téma celý KK a to ubližování dvěma malým klukům.

Během vyšetřování pronikly některý věci ze spisů do médií. Čtenáři se tak mohli dozvědět o tom, že kluci byli pálení cigaretama, zavíraní, bití, že jeden má vyřízlej kus masa ze zadku (u soudu pak bylo upřesněný, že druhej to maso musel sníst), ale pořád všem unikalo proč. Už od začátku to samozřejmě nevypadalo jen jako mučení pro radost, nebo v rámci úchylnýho rodičovskýho trestu, ale začíná se rýsovat dost bizar teorie. Obžaloba tvrdí (že to všechno smrdí :- ) , že účelem týrání bylo vychovat z kluků někoho, kdo by byl odolnej vůči bolesti a zároveň necitelnej k tomu ji způsobovat druhým lidem. Zní to docela logicky. Je to jako výchova bojovýho psa, založená na strachu. Pokud budu mít panickej strach z nějaký (posraný) autority, co mi brutálně ubližuje, udělám pak pro ni všechno. Otázkou zůstává, co chtěli s klukama pak dělat. Na tuhle otázku by (podle mě) znal odpověď starej Škrla. Tenhle člověk je zatím upozaděnej, ale jeho role v případu časem vyleze. Podle všech indicií je to sráč, co prodával zbraně (tanky) do Ázeru, ale hlavně si jako skautský vedoucí (potvrzuje se moje teorie, že všichni náckové a různí psychopati se k tomu dostali ve skautu) si vybudoval skupinu oddaných poddaných :-) z kluků starších zhruba o dvacet let. Tihle kluci (chlapi) pak po převratu řídili síť firem, nad kterýma dozoroval Škrla. Tohle všechno by ještě mohlo být docela racionální - ovládání lidí, ubližování dětem, chorobná touha po moci - to je ve společnosti docela normální, ale když se k tomu přidá ještě náboženskej rozměr... Z celý KK se zatím pomalu vytváří obraz skupiny náboženských bláznů, kteří jsou možná napojení na nějakou pedofilní síť a mají zřejmě silný zastání ve státní i privátní sféře - jak se kulatně říká vládnoucí třídě.
Na fotkách jsou vidět jednotliví aktéři - Klára Mauerová, Bára Škrlová, její brácha Jan, matka Renáta a démonickej Turek :-) a taky chodba před soudní síní, kde jsem v jednu chvíli napočítal 45 (!) novinářů - a to bez těch, co zajišťovali venku přenosy...


P.S. Druhej den vedla k soudu Kateřinu bývalá punkerka a hipisačka Peťa - už jsem tam nebyl, abych se mohl zasmát. Ale byl by to dost hořkej smích. Peťa je na fotce idnesu (fotka číslo 6)

http://zpravy.idnes.cz/foto.asp?r=krimi&c=A080618_131006_krimi_cen

Pohoda...

Po posledních dvou postech si myslím, že si zasloužíte něco, kde neteče ani krev z nosu a všechno je v klidu... Nemám rád popkulturu a už vůbec ne lidi, co ji tvoří (až na výjimky - ostatně můžeme debatovat, kde končí alternativa a začíná pop a naopak). Po celým rozlítaným dnu mě čekala ještě poslední večerní akce - Cibulková v Redutě. Společně se svým manželem a kolegou Etzlerem představovali hru Všechno jenom do putyk a ženským! která je sympatická už jen svým názvem. Krátká ukázka, kterou jsem měl možnost vidět pak napověděla, že to bude (byl) docela mazec a rád bych tu hru v jejich podání někdy viděl...

Potom, co jsem došel utahanej a otrávenej (už teda nevim z čeho) do Reduty mě přivítal tenhle divokej hereckej pár a ukázali mi, že svoje platy neberou nadarmo :-) tolik energie, kterou vložili jenom do zkoušky...neuvěřitelný. Na focení venku jsem je nemusel ani přemlouvat, protože mi to sami navrhli kvůli cigáru. Po nutných (nudných) fotkách před divadlem pak spontálně vylezli na kašnu uprostřed Zelňáku (za což -osu- nedávno dostal pokutu od a.c.a.b.ů :-) a hráli (si) dál. Bylo poznat, že je to fakt baví - tolik přirozený pohody, klidu a radosti jsem už dlouho neviděl. Opičky, vzájemný prudy a grimasy...měl jsem co dělat, abych udržel foťák, jak jsem se smál. Po přátelským rozloučení jsem odcházel po celým dni najednou plnej energie a neurčitý radosti, která mi pak zůstala ještě den. Všichni v redakci, kdo fotky viděli říkali, že nás to muselo fakt bavit a že to je znát.
Takže Vilmo i Miroslave - díky a respekt! :-)

Mrtvolnej klid

Není nad odpolední procházku parkem. Nedokážu si představit duševní pochody člověka, kterej si vezme bílou košilku a jde se projít do parku. No a v tom parku se odpráskne. Odpolední výstřel pejskaře a milence pod stromama moc nevzrušil. Až teprve jeden z chodců si všiml ležícího člověka, a to že asi nespí zjistil za chvilku. Příběh sebevraha bakuninžel neznám, abych se o něj podělil. Nevím jestli se zabil po rozmýšlení, nebo ho to prostě v tom parku tak sralo... Pochopitelnější by bylo, kdyby si poslal kulku do hlavy ve Vaňkovce, nebo na koncertě Ewy Farné, než v klidných Lužánkách. Každopádně mi večer nebylo moc dobře a trochu jsem se ožral.

A na závěr: Když jsme odcházeli z místa, -pm- volal s webeditorem, kterej se ho ptal, jak to vypadá. -pm- vyfoukl v klidu kouř a pronesl:"Výborně tě v tom telefonu slyším, tady je totiž takovej mrtvolnej klid..."

Bl -béé-béé-j den

Ke zvířatům jsem nikdy neměl moc hřejivej vztah, pokud zrovna nebyly na talíři, ale přece jen mě občas vytrhne z letargie, když jim někdo ubližuje. Tohle sice bylo ublížení rychlý a bezbolestný, ale stejně... Když se jeden farmář z Brna venkov šel podívat ráno na svoje stádo, který se v noci páslo za jeho domem, nevěřil svým očím. Všech šest oveček mělo kulku v hlavě. Ležely na zemi, zkrvavený s čistýma průstřelama. Záškodník byl dobrej střelec a rány šly na jisto. Buďto farmář někoho nasral, nebo si snajpr zkoušel novou zbraň. S -pm- jsme na místo přijeli až druhej den odpoledne. Borec vypadal, že se s náma vůbec bavit nebude, tak jsme půl hodiny počkali a -pm- svým osobitým stylem farmáře zlomil a on nám ukázal ovčín, ve kterým bylo vedle sebe šest mrtvolek. Říkal jsem si, že o nic přece nejde, na jatkách zabíjejí tisíce ovcí, ale tohle bylo něco jinýho, tohle byla chladnokrevná poprava. Je sice podivný mluvit o vraždě zvířete - vždycky jsem se tomuhle spojení smál, ale tohle vražda byla. Když jsme odjížděli, měl jsem sucho v krku...

Jsme v hajzlu....

Na romantickou píseň od neméně romantické kapely SPS jsem vzpomínal, když jsme dostali s -nel- pořádnej monkey business. Tak se říká úkolům, který jsou opruz, složitý, časově náročný, nenadálý, nebo nejlíp všechno tohle dohromady. Náš úkol zněl: projít všechny veřejný hajzly v centru a udělat jejich test. Jak jsou čistý, kolik to stojí, otevírací doba a vstřícnost hajzlbáb. Za jedno odpoledne jsem tedy měl možnost poznat zákoutí všech ženských i mužských wc v centru Brnéčka a ještě se seznámit se sérií více nebo méně příjemných paní ve středních letech. Výsledek byl překvapivý. Hajzly na Brnu - střed jsou čistý, dlouho otevřený, skoro voňavý a hajzlbáby jsou v pohodě (hlavně ta na hlaváku - respekt). navíc jsem objevil cyberpunkový nerez wc na přehradě, který mají opravdu sci - fi design - posuďte sami.

Předsmrtná křeč galerky

Tahle hospoda pro mě znamenala hodně. Stovky hodin strávených při víc nebo míň bizarních debatách, schůzí, výstav, deliria a pak i práce. Byl to svět sám o sobě a historie toho, jak se jedna bláznivá holka snažila vyrovnat se svou minulostí. Jednu dobu to vypadalo, že to ustojí, ale sinusoida, která letěla s železnou pravidelností nahoru a dolů nakonec zůstala dole. A pak se začala ještě hloub propadat a zůstala tam. Galerku opustili všichni štamgasti a přibyli noví. Z kriminálky.
Seznámil jsem se tam s desítkama různě šílených lidí, včetně Hipika, kterej teď chce tuhle hospodu znova pozvednout. Už několik týdnů sleduju jeho vysilující snažení, se kterým chce pozvednout galerku ze sraček. Hospodu, která byla mezi hernama a zastavárnama ghetta (a intersparem) jakousi oázou. Místo který dávalo prostor těm nejšílenějším umělcům prezentovat svoje zhulený díla. Jakoby na protest proti magistrátu, mizérii ghetta, uměleckým stereotypů, navzdory trhu, jehož pravidla tady jaksi nefungovaly, vždycky galerka nějak záhadně přežívala. Teď pomalu umírá. Respektive umřela už v době, kdy se zlomila její bývalá majitelka. Hipik se snaží zpomalit pád, ale okolnosti mu nejsou příliš nakloněny...Chápu že si tak plní svůj sen - i my jsme kdysi měli sen - hospodu Černá hvězda, kde by byla knihovna, čítárna, net, kde by se dělaly přednášky a koncerty, kde by lidi mohli najít jinej rozměr setkávání než chlast.
Současnost ale není moc příznivá k takovýmhle formám trávení času. Lidi se chtějí rychle bavit a rychle konzumovat. Po celotýdením (celodením) shonu se chtějí bleskově vylít a zapomenout na starosti - tvrdě pracovat - tvrdě se bavit.

Každopádně držím Hipikovi palce, ale obávám se, že to stačit nebude :-) proti němu jde spousta vlivů, který se nedají jen tak porazit. ..

Pro mě je tahle hospoda taky důležitá v tom, že jsem v ní měl svou první výstavu - a ta PRVNÍ seč nezapomíná, protože je jenom jedna.

Fotky jsou z novýho otevření galerky, kde mu zahráli Gulo čar a zaplnili tak do posledního místa celou hospodu. A vernisáž fotek našeho ex - kolegy z Rovnosti Borka Hájka.

kouření škodí...

... zdraví?
Když jsme dojeli k požáru v Komíně vzpomněl jsem si na starou písničku od skupiny Drby:

S Petrou na rtech jdu teď spát,
byla to snad vtěřina,
co mi vajgl někam spad
a už hoří peřina...

Jede pro mě rychlej vůz,
už mě tahaj z oblaků
málem dopad jsem jak Hus,
dík průmyslu tabáku.

Nemějte však pochyby,
průmysl má alibi,
na krabičkách nápis praví,
že kouření škodí zdraví...

Stužka proti rasismu

V půlce března (jsem aktuální jako vždy...) proběhla kampaň "Stužka proti rasismu". Jedna z mnoha zbytečných nevládkářských akcí, která mrhá energii lidí, ochotných "něco dělat". V poslední době mám pocit, že nevládky jsou jenom jedním z mnoha chapadel chobotnice systému, a ne tím, čím původně měly být - jasnou a radikální opozicí.
Mezi většinou společnosti, kterou tvoří nasraní chudí a nasraná chudnoucí střední třída, existuje určitý procento (převážně těch mladších), kteří chtějí chyby kapitalismu osobně napravovat. A tak roznášejí letáčky o tom, že životní prostředí jde do hajzlu, nebo vybírají drobný na pomoc těm, který tržní hospodářství odsunulo na dno a definitivně vyřídilo (postižení, nemocní, důchodci, sirotci, navrátilci z kriminálu...). Tahle kritická část společnosti, která má ochotu něco napravovat ale svou energii promrhává právě v těchdle pochybných akcích. Místo aby šli ke kořenům problému a snažili se ho aspoň pojmenovat, řeší (resp. malinko oslabují) jeho následky. A tak schopní a chytří, ale politicky mimózní mladí liberálové rozdávají stužky proti rasismu, zatímco se rasismus stává běžnou politickou a společenskou normou a město připravuje v tichosti obrovskou deportaci cikánů z ghetta někam do prdele na okraj města, a to za podpory všech politických stran, který tihle liberálové volí (včetně Zelených samozřejmě).
Vždycky, když mě nějaká holčina zastaví s kasičkou (nebo s peticí), mám chuť se na chvíli zastavit a těm bezelstným očím říct pár vět o příčinách srabu, kterej se ona snaží léčit vybíráním drobných. Většinou ale nemám čas, nebo nechci být zlej, nebo vidím, že by ta naivní duše moc nepochopila...

O nevládkách samotných někdy příště, protože je to věc, která mi poslední dobou dost leží v hlavě...

nEMOcní a nEMOhoucí

Setkání s patičkou emařů bylo velice obohacující. Konečně jsem pochopil, o co teda v tomhle stylu jde. O hovno. Bez nějakýho shazování nebo zaujatosti. Poznal jsem spoustu subkultur, módních i myšlenkových směrů mezi mladýma lidma, ale takhle zoufale prázdnou slupku bez jakýkoli náplně jsem ještě neviděl. Podle samotných emařů je jediná náplň jejich subkultury hudba, ve který se zpívá o tom, jak jsou osamělí a jak strašně trpí tím, že je někdo pošle do prdele kvůli tomu, že se v sobě tak hrabou. K tomu samozřejmě móda, která obsahuje drahý doplňky z těch nejkomerčnějších obchodů. Čekal jsem, že emo je pokračovatel punku, generační revolta, kritika kapitalismu a odcizení, který tihle lidi přece jen trochu cítí. Ale není. Je to jen hrabání se ve vlastní zmatený teenagerovský duši a shánění hadrů, ze kterýho vznikla nová subkultura. A kdoví, třeba je celý emo jen promyšlená reklamní kampaň oděvních firem a prodejců černých barev na vlasy (a prodejců žiletek :-) ). Trochu mi to vzalo iluze o současných dospívajících - asi už jsem starej neboco... Vypadá to, že tihle lidi jsou vlastně se vším spokojení, a když budou mít naplněnou svou podivnou lásku, tak bude vlastně všechno v pohodě. Nesere je stát, ztráta sociálních jistot, existenční nouze, vykořisťování... je to prostě úplně zbytečná, nudná, fádní a neoriginální subkultura, škoda.

Vzhůru dolů

Titanik. Když se potopila tahle loďka, byl kolem toho vcelku rozruch. Lidi cítili, že se něco změnilo a měli pravdu. Potopení tohodle symbolu nabubřelosti a zbytečný pompéznosti ohlašovalo novou fázi kapitalismu. Fázi stavby obrovských blbostí, který nikdo nepotřeboval, fázi gigantických mobilizací sil lidí a stejně gigantických ztrát a průserů. Nastalo období zhroucení starých jistot, očekávání ještě světlejších zítřků a příchod temnýho bizaru, kterej si nikdo nedokázal ani představit. Titanik představoval symbol "dokonalosti" tehdejšího systému, symbol technickýho pokroku a neporazitelnosti trhu, kterej se pomalu globalizoval. Zklamal. Stejně jako volnotržní hospodářství a představa neomezenýho růstu zklamává dnes a denně miliony lidí.
I v dnešní době máme svoje Titaniky. Ať už to byla havárie Concordu, pád akcií softwarových firem nebo 11. září... To jsou ale krize kapitalismu - systému založeným na nekonečný nenažranosti, který se zákonitě opakujou. Myslím ale, že každej má i svůj osobní Titanik, kterej nosí v sobě. Každýmu z nás se potopil nějakej životní sen, nebo přišel naráz o iluze, který si stavěl několik let v loděnicích svýho mozku stejně jako tenhle parník. Nechápu že se lidi pořád nepoučili. Že chtějí mít furt dokola největší hračku, největší úspěch, nejvíc nevkusnej barák, největší postavení, nejvíc ropy, podrobit si nejvíc zemí a zotročit co nejvíc lidí... Tahle zasraná logika pokroku a růstu za každou cenu mě ubíjí, ale zároveň je mi jasný kam to povede. Na dno hnusnýho studenýho oceánu, kam tahle ideologie taky patří!

FOTOGALERIE - ARTEFAKTY Z TITANIKU:

http://blbejden.rajce.idnes.cz/Titanik_artefakty/

Mezi kovboji...

Tak jsem si připadal toho vlahého rána na Pryglu. Jízdní jednotka Policie simulovala aktivitu a předváděla cca desítce novinářů, jak jim ti koníci pěkně šlapou. Jízdní úderka projížděla chatky a před našima objektivama strkala pod dveře papírky s oznámením, že by chatku mohl někdo vyčórovat, ale ať se Brňák nic nebojí, že ho stráží jízdní hrdinové. Aby zvířátek nebylo málo, připojil se roztomilý pejsek Kony, jehož přerod z mazlíčka na běsnící krvěžíznivou bestii z Resident evilu je dílem pikosekundy. Nechtěl bych se tomu zvířeti dostat do huby...
Připomnělo mi to starej problém, kterej se řeší roky - jak mají demonstranti přistupovat k policejním zvířatům (tím nemyslím vyšší důstojníky z prezidia :-D ). Spousta hipisáků se totiž domnívá, že nebohá němá tvář si nezaslouží žádné ubližování, faktem je ale to, že policejní koně a psi jsou stejní příslušníci, jako ti, co jim velí, akorát mají čtyři nohy a někdy o něco lepší úsudek a k jejich smůle nižší hodnost. Sám jsem na vojně viděl, jak se cvičí psi...z těch zvířat rozhodně nejsou přítulní mazlíčci, ale programově vyrobení psychopati - psychopsi. Je to škoda. Stejně jako se z relativně normálního člověka stane pošuk, pokud podlehne mašinérii represivního aparátu, jehož se z nějakých záhadných důvodů stane členem, tak stejně se z normálního koně a psa (amíci cvičí i delfíny) stane pošuk - zvíře.

FOTOGALERIE DVA NA KONI A PES:

http://blbejden.rajce.idnes.cz/Kovbojove_na_Pryglu/

Ochutnávka s Johnem

Potom, co jsem na veletrhu Salima zastihl ve vtipných pózách Džordžína Parubsona, čekala mě další "celebrita", kterou byl kolega z N@vy Radek John. Ten se šmrncnul na veletrhu, aby se pořádně zbořil luxusním moravským vínem a něco k tomu řekl. Když jsem zalezl do rozsáhlýho stánku Znovínu, kde John trůnil, zjistil jsem, že budu muset celou dobu klečet před jeho stolem, což ale nebylo na škodu, protože z téhle pozice se dala udělat asi nejlepší fotka. Na všech podobných akcích fotím lidi přes skleničky, a tantokrát si myslím, že se to docela vydařilo. Problém byl v tom, že to byl můj desátej den v kuse v práci, a tak jsem to s ochutnáváním trochu přehnal, abych zabil stres...
Každopádně daleko příjemnější bylo to, že jsem zhruba po roce viděl mladýho Meldu, kterej se mi chlubil, že byl druhej na nějaký velký kuchařský soutěži a celou dobu bájil o žrádle, prokládaje to tisícem bizar historek, při kterejch jsem se jako vždycky válel smíchy.
Dát po návratu do redakce dohromady fotku na jedničku mi trvalo o něco dýl než jindy, ale nakonec vše dopadlo v klidu...
A ta Pálava byla fakt úžasná.

Jiiirka Parubson!

Přišel, viděl, zarozumoval, požral, popil, málem poblil... tak by se dala ve stručnosti popsat

návštěva ctihodného muže, předsedy nejsilnější opostrany (opo nemá nic společnýho se slovem opice, nýbž opozice). Papaláš obcházel stánky a měl jsem pocit, že tvářit se jen o setinu nadutěji, tak snad pukne. Taková exploze by asi srovnala se zemí celej jeden pavilon BVV, kde se producíroval na potravinářským veletrhu Salima. tam si ho taky odchytli sedláci k jednomu ze stánků a cpali do něj jabka v peným stavu (na fotce) i v kapalným, z čehož málem hodil tyčku (to by bylo na czech press photo, kategorie aktualita - hnus). Jirka se pak s přemáháním zvedl ze židle a rychle zalezl do papalášmobilu a zmizel. význam a smysl návštěvy nula.

FOTOGALERIE MIMICKÁ AKROBACIE PARUBSONA - ANEB KOLIK TVÁŘÍ MÁŠ...

http://blbejden.rajce.idnes.cz/Parubson_na_Salime_-_grimasove_variace/

Dravec ve městě

Výhled ze střechy nemocnice v Bohunicích je něco úžasnýho. Když se k tomu přidá ještě trocha štěstí a připravenost, vyjdou úžasný věci... K těmto fotkám nemá cenu dopisovat nějakej komentář - prostě klika. Možná bych dodal nějaký srovnání na téma, že poštolka je dravec v přírodě a auta pod ní jsou dravci ve městě, ale to si každej může doplnit sám...

Muzikál

Silní bez násilí. To je název akce, v rámci který proběhl ve Vodově muzikál Streetlight. Poselství, který obsahoval bylo trochu chaotický, ale vizuálně hodně povedený. Krásný barvičky, energická hudba, tanec a v neposlední řadě pořádná dávka násilí :-) Akce samotná spadá do škatulky různých podivných kampaní, kterýma se instituce snažej (marně a mnohdy trapně) upozorňovat na problémy, který vytváří kapitalistický sobectví. Připodobnil bych to asi k vládním kampaním proti rasismu nebo náckům viz. http://www.blisty.cz/art/11594.html Dětem, pro který byl program určenej hlavně se to asi líbilo, i když hloubku příběhu asi nebyly schopný moc vnímat (já už vůbec ne...), ale asi to braly jako takovej dlouhej videoklip naživo - a pokud to beru jen takhle, tak to bylo super.

autoportrét

Že by záběr ně nějaký auto? :-) Po sto letech jsem se dostal opět do dračího hnízda (viz. http://blbejden.blogspot.com/2007/12/za-devatero-horami-devatero-ekami.html ), kde jsem se při čekání na dopraváka, co nám ukazoval jednotlivý pozice při řízení křižovatky, pekelně nudil. Čas jsem tedy využil zachycováním své atletické postavy v odrazu skla. Výsledek vidíte...

Výčepák

Výčepní šotek. Letos jsem se poprvé účastnil týhle podivný soutěže a musím uznat, že to má něco do sebe - je to legrace. V rámci regulérní soutěže hospodských, se přifaří i skupinka novinářů čepujících o cenu výčepního šotka. Zavzpomínal jsem na starý časy za barem v galerce a opřel se do toho (do krýglu). Moc jsem nepochopil princip (a smysl vůbec) soutěže, ale to mi nezabránilo v tom, abych se umístil na skvělém bramborovém místě! :-) Legrační na tom bylo, že tata byl pátej, takže jsme byli umístěním vedle sebe. Domů jsem si odnesl spoustu věcí - no domů - odnesl jsem je do redakce, kde jsem skoro všechno rozdal. To jsem hodnej, co? :-)

Jo a potěšilo mě, že tata nosí na akce mikinu s bizar foto - motivem, kterou jsem mu dal k vánocům. Buďto se mu fakt líbí, nebo nemá co na sebe, každopádně paráda.