středa 30. ledna 2008
Blbej den na Celju
Měli borci, do jejichž fiata nabořil autobus náhradní dopravy. Docela banální nehoda bez zranění, nebýt dvou situací. Tou první je pochopitelně fotka, ze který mám radost, protože nasranej arab - řidič kope do svýho auta a pěkně u toho řve a druhá se týká mě.
Po akci mě měl nabrat zbyňál, abysme jeli na rozhovor do Vaňkovky. Zhruba ve stejnou dobu, kdy jsem ho čekal, zastavila vedle mě u chodníku mazda (nebo toyota nebocotomá), stejný barvy, jak má -zby-. Ještě s foťákem v ruce jsem naskočil na přední sedadlo, začal si prohlížet fotky a zamumlal "můžem jet voe". Pak až jsem se podíval na řidiče, jenže místo Zbyňála tam seděl mladej cikán a vytřeštěně se na mě díval a řiká: " pane, jste zdravej?" Tož to jen tak, jaký věci se dějou - dokonce i bez vlivu legálních či nelegálních drog...
Přijela Barbora!
A je tady! Tahle podivná ženská – holčička, nebo chapeček… Barbora (Anička, Adam) Škrlová zaměstnávala od vypuknutí kauzy Kuřim přes půl roku média, fízly, milovníky záhad a statisíce lidí, kteří si namáhali krky při kroucení hlavou nad další šílenou zprávou v novinách nebo v bedně. Nebudu tady opakovat všechny fakta podivnýho příběhu, kterej stejně, jako haluzí začal, dalšíma haluzema pokračuje. Já osobně jsem na tomhle příběhu strávil desítky hodin – většinou čekáním. Čekal jsem v den, kdy Ondru a Jakuba (a zpuchlou Aničku s medvídkem) dovezli do Klokánku na jejich prarodiče, čekal jsem na Kláru Mauerovou u soudu (kde jsme měl exkluzivní fotky týhle podivný hipisačky – jako jedinej v Brně), čekal jsem na obě její ségry, čekal jsem kde se objeví kluci a čekal jsem před Škrlovic barákem (dva dny kua…), no a nakonec jsem čekal přes čtyři hodiny na Aničku – Barboru, po jejím zatčení v Norsku.
Tentokrát ale byla jistota, že něco vyfotím. Fízlové totiž slíbili, že jako malou pomstu za to, jak jim dala zabrat, ji provedou mediální uličkou hanby – složenou z fotografů a kameramanů, místo toho, aby ji dovezli autem na dvorek, jak to dělají běžně). Na fízlárnu v Příční jsme nastoupili silný sestavě. Dva foťáci (-dra- ve službě a já jako pojistka), video-maker –fs- a investigativec –pm-. Na akci nemohl chybět –mim-, kterej měl službu a celou dobu vypadal na zhroucení, že se něco takovýho děje zrovna během jeho služby. Dohromady se nás sešlo necelá třicítka (včetně štábu čt, kterej měl skoro deset lidí), n@va si to dokonce šéfovala tak, že kameru měl na rameni i redaktor Pepa. Čekání připomínalo spíš novinářskou street party – vtípky, kafíčka, pak pizza, nakonec jsme to vzdali, a když jsme před půlnocí dostali info, že Barbora s těžkým policejním doprovodem vyjíždí teprve z Prahy šli jsme na panáka… Ten skvěle sednul k vínu, který jsem ucucával celou dobu, takže kolem půl třetí, když konečně dorazila jsem byl docela v příjemný náladičce.
Po čtyřhodinovým čekání následovalo deset vteřin, během nichž vystoupila Škrlová z auta a fízlové ji odvedli recepcí do CPZ. Deset vteřin, během kterých všechny popadl amok… někteří (hlavně teda redaktoři) se snažili dopředu rozmístit na imaginární šachovnici pěšáky- fotografy a kameramany, ale nakonec bylo všechno samozřejmě jinak. Většina zpanikařila a bleskem vyběhla ven, kde byla tma jak v …noci, takže tam skoro nic nemohli nafotit – jenže pak už nestihli doběhnout dovnitř, protože eskorta byla docela rychlá, takže ve dveřích vznikla panická tlačenice. To se ovšem netýkalo mě, protože –dra- s Markem III číhal venku a já se mohl v klídku připravit vevnitř. Důležitým faktorem taky bylo to, že kdo doběhl dovnitř ještě relativně včas, tak se mu zamlžil objektiv, protože v recepci se dost topilo…
Setkání tváří v tvář s Braborou trvalo asi tak dvě vteřiny, během kterých jsem zvládnul několik fotek a světe div se, jedna dokonce vyšla. Během prvních tří vteřin se mi všichni nahrnuli před objektiv (viz fotogalerie), ale pak jsem zariskoval a z vystrčil ruku z foťákem před eskortu a dal jsem tři záběry naslepo…vyplatilo se to.
Po úprku se všichni pomalu probírali z transu. Fotografové i kameramani nevěřícně zírali, že na tohle čekali tolik hodin a zklamaně si prohlíželi neostrý fotky a vzájemně krčili ramenama. Všichni se ale shodli na tom, že je fajn, když to konečně máme za sebou. Mě se trochu rozechvěly kolena, protože čekání bylo dlouhý a následný napětí před tím, než prošla dveřma se mi zdálo nekonečný. Nakonec mě ovládla euforie (taky z toho chlastu :-) ) a byl jsem rád, že něco mám.
Později mi tahle kauza ještě docela hnula životem, ale o tom někdy příště…
Tentokrát ale byla jistota, že něco vyfotím. Fízlové totiž slíbili, že jako malou pomstu za to, jak jim dala zabrat, ji provedou mediální uličkou hanby – složenou z fotografů a kameramanů, místo toho, aby ji dovezli autem na dvorek, jak to dělají běžně). Na fízlárnu v Příční jsme nastoupili silný sestavě. Dva foťáci (-dra- ve službě a já jako pojistka), video-maker –fs- a investigativec –pm-. Na akci nemohl chybět –mim-, kterej měl službu a celou dobu vypadal na zhroucení, že se něco takovýho děje zrovna během jeho služby. Dohromady se nás sešlo necelá třicítka (včetně štábu čt, kterej měl skoro deset lidí), n@va si to dokonce šéfovala tak, že kameru měl na rameni i redaktor Pepa. Čekání připomínalo spíš novinářskou street party – vtípky, kafíčka, pak pizza, nakonec jsme to vzdali, a když jsme před půlnocí dostali info, že Barbora s těžkým policejním doprovodem vyjíždí teprve z Prahy šli jsme na panáka… Ten skvěle sednul k vínu, který jsem ucucával celou dobu, takže kolem půl třetí, když konečně dorazila jsem byl docela v příjemný náladičce.
Po čtyřhodinovým čekání následovalo deset vteřin, během nichž vystoupila Škrlová z auta a fízlové ji odvedli recepcí do CPZ. Deset vteřin, během kterých všechny popadl amok… někteří (hlavně teda redaktoři) se snažili dopředu rozmístit na imaginární šachovnici pěšáky- fotografy a kameramany, ale nakonec bylo všechno samozřejmě jinak. Většina zpanikařila a bleskem vyběhla ven, kde byla tma jak v …noci, takže tam skoro nic nemohli nafotit – jenže pak už nestihli doběhnout dovnitř, protože eskorta byla docela rychlá, takže ve dveřích vznikla panická tlačenice. To se ovšem netýkalo mě, protože –dra- s Markem III číhal venku a já se mohl v klídku připravit vevnitř. Důležitým faktorem taky bylo to, že kdo doběhl dovnitř ještě relativně včas, tak se mu zamlžil objektiv, protože v recepci se dost topilo…
Setkání tváří v tvář s Braborou trvalo asi tak dvě vteřiny, během kterých jsem zvládnul několik fotek a světe div se, jedna dokonce vyšla. Během prvních tří vteřin se mi všichni nahrnuli před objektiv (viz fotogalerie), ale pak jsem zariskoval a z vystrčil ruku z foťákem před eskortu a dal jsem tři záběry naslepo…vyplatilo se to.
Po úprku se všichni pomalu probírali z transu. Fotografové i kameramani nevěřícně zírali, že na tohle čekali tolik hodin a zklamaně si prohlíželi neostrý fotky a vzájemně krčili ramenama. Všichni se ale shodli na tom, že je fajn, když to konečně máme za sebou. Mě se trochu rozechvěly kolena, protože čekání bylo dlouhý a následný napětí před tím, než prošla dveřma se mi zdálo nekonečný. Nakonec mě ovládla euforie (taky z toho chlastu :-) ) a byl jsem rád, že něco mám.
Později mi tahle kauza ještě docela hnula životem, ale o tom někdy příště…
FOTOGALERIE: http://blbejden.rajce.idnes.cz/cekani_na_Anicku/
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)