Melancholie

Na chilku mi v hlavě naskočila podzimní nálada. V lednu je to zvláštní, vím :-) Je to takovej červíček, kterej hlodá a vytváří pochybnosti. Jsou to dírky po červotočích na jinak dokonalým stolku, je to pavouk na čerstvě nabílený zdi, je to psí hovno na sněhu, je to... Něco, co se vynoří ve chvíli, kdy monitor ztmavne a počítač ztichne. Sedíte v tmavým pokoji a zahledíte se do rohu. Z toho rohu najednou začínají vylézat mrtví nebo ztracení kamarádi. Lidi, kterým jste ublížili, nebo oni vám. Situace, který byste chtěli vrátit zpátky, ale nejde to. Minulost se změnit nedá, ale co přítomnost? Často si říkám, že pochybnosti jsou normální - navíc, když je jich čím dál míň. I tu trošku co mi zbyla zaháním. Mám strach z ticha a ze tmy. Světlo a hluk je jistota, tma a ticho probouzejí neklid.
Dlouho jsem zevloval na svým životním nádraží a čekal na vlak. Nevěděl jsem na jakej - hodně jich projelo na obě strany. Spal jsem na lavičce a bavil se s lidma co vystupovali, nastupovali, čekali... Jedl jsem zbytky co nechávali v koši a pil kafe z automatu za nalezený drobný. Jak jsem se dostal do vlaku nevím. Vím jen, že jedu. Nevím na jakou stranu. Střídá se den a noc, kolem letí krajina mýho života jako barevná šmouha. Vlak občas zastaví, ale nevidím názvy zastávek. Často si někdo přisedne do kupé, ale obličeje lidí se rozplizly do jedný uniformní kožený tváře. Už je nedokážu rozpoznat od sebe. Zamknul jsem kupé a zhasnul světlo. Otevřeným oknem vane ledovej vzduch a pomalu mě pokrývají vločky sněhu. Už na nic nemyslím, pochybnosti zmizely. Jedu dál.

Pod košatým kaštanem
prodali jsme se navzájem.
Lžou oni, my taky lžem,
pod košatým kaštanem...

G.Orwel, 1984

Předvánoční večírek

Po delší době jsme vyrazili na party. A ne ledajakou. Poslední předvánoční víkend pořádali pankáči ve vedlejší vsi veselý předvánoční večírek. Popřát klidný svátky jsme vyrazili s -hrd- a se ségrou. Atmosféra byla klidná a přátelská - prostě vánoce. Mezi lidma se toho moc nezměnilo (jen Bakarra s Kiwi se rozešli - škoda). Párty zahájil milým vystoupením (bez ironie) starosta obce Stanislav, kterej v hasičský uniformě popřál z pódia pankáčům a hardcorářům dobrou zábavu. "My jsme měli taky dlouhý vlasy a poslouchali bigbít, takže vám přeju pekné večer a jen dve věci: Neklepte popel na zem, só tady taléřky a nedávéte bundy na topení, nebo vám zhoříjó". Vzápětí naběhli na pódium Čelem vzad a rozjeli koncert. Jeho další průběh nemá cenu příliš podrobně popisovat, protože byl opravdu jeden z nejklidnějších, co jsem zažil. Mám pocit (samozřejmě mimo), že tak, jak se zklidňuju sám, zklidňuje se celá scéna :-)
Tehle post je hlavně poděkování všem, který jsem tam rád viděl, a kteří přispěli k výborný vánoční náladě. Díky :-)
Dobrou náladu nenarušili ani dva fízlové prudící v okolí sálu, tímto je též zdravím (A.C.A.B.)
Fotky z párty ZDE

Pokud byste chtěli mít fotky u sebe, stáhněte si je ZDE

HNUS

Dlouho jsem se nedostal k novýmu příspěvku. Rozhodně to není tím, že bych neměl o čem psát. V současnosti mám minimálně jedno téma za den, ale nemám čas je zpracovávat a mnohdy ani chuť. Tímhle příspěvkem (a zřejmě dvěma dalšíma) se chci vrátit do začátku podzimu. Předvolební kampaň před krajskýma volbama byla vcelku vypečená a hlavně moje první, kterou jsem mohl sledovat zblízka. Kvůli tomu je i nadpis.
Nebudu se (zbytečně) rozplývat nad absolutní nepotřebností a neužitečností (resp. škodlivostí) politického řemesla. V letošní kampani jsme se zaměřili prioritně na jednu partaj a jednoho člověka. Jihomoravského šéfíka ODS Milana Venclíka. Ne, že by snad ostatní strany byly o moc lepší než Ptáci, ale prostě se na ně neobjevilo tolik svinstva.Často jsem se ale ptal, komu slouží kauzy, který se jakoby náhodně objeví. Je legrační, že většina skandálů pochází zevnitř stran, kterých se týkají a má za cíl jen "odstřelit" konkrétního papaláše vnitrostranickou konkurencí. Venclík spoustu lidí v ODS nehorázně sere. tak moc, že by udělali hodně, aby se ho zbavili. Znovu se tedy "vynořila" stará kauza jeho korupce, která v roce 2004 nějak všuměla. Není divu. Brněnská ODS se po letech vládnutí městu stala natolik provázaná s místníma podnikatelema, že se korupce stala běžnou součástí rozpočtů zakázek, dokonce s vlastním tabulkovým sazebníkem. Díky tomu každej na každýho z hamižných pravičáků něco ví a drží se navájem v šachu. Před volbama to ale vypadalo, že se většina partaje spojila proti Venclíkovi. Všichni ale čekali na to hlavní. Prokázat spojitost Venclíka s KKK (Kurevská kauza Kuřim). Spojení se samo nabízelo tím, že Venclík je skrytým šéfem brněnskýhu Hnutí grálu. Každopádně se nám podařilo zjistit, že se pravděpodobně znal se starým Škrlou a že taky "pravděpodobně" půjčoval Mauerovým chatu resp. barák. Co se tam asi dělo je na fantazii čtenáře... Další věci, který jsme zjistili jsou takovej humus, že mi z toho samotnýmu bylo blbě a to si o politicích nedělám vůbec žádný iluze. Bohužel to jsou tak silný věci, že to nemůžu dát ani na blog - natož do novin...
Výsledek naší vtipné kampaně se projevil při on-line rozhovoru s Venclíkem u nás v redakci, kde se tvářil společně se svým kumpánem Zbožínkem, že nás všechny sežerou. Čili odvedli jsme dobrou práci. Když by se na nás tvářili politici moc mile, tak jsme špatný noviny.

Vernisáž - to zas byl večírek...

V půlce prázdnin mi tata navrhnul, abysme udělali společnou výstavu. V Krumlově. Obojí mi vyrazilo dech. Příběh byl pak stejnej, podle šablony všech podobných akcí. Výběr fotek na poslední chvíli a jejich tisk den před mým odjezdem na dovolenou. (Kvůli tomu jsem nemohl tatovi pomoct s instalací, za což se zpětně omlouvám). Další komplikace byla tatovo čarování s datumem, protože původní 14. září se zničehonic změnilo na 3. září a následný kompromisní 9. září (dva dny po našem návratu z dovolené).

Udělal jsem výběr toho, co je podle mě za rok a půl v Rovnosti nejlepší. Vybírání bylo těžký, ale nakonec jsem udělal devět tématických panelů, který si ti, co na akci nebyli můžou prohlédnout zde
Fotky jsou průřezem za celou dobu mojí práce v Rovnosti - hodnocení nechávám na divácích :-)
Nebyl by to ale Krumlov, aby se neobjevila nějaká politická "svízel". Připosranej starosta Mokrý a místostarosta Třetina dostali strach z jedný fotky, která podle nich "uvádí ODS do špatného světla, což si před volbami nemůžeme dovolit..." Fotka se týkala starý kauzy s Klausem, která je evidentně v Krumlově stále živá. Fotku mi z panelu stáhli, čímž ztratil smysl a byl zrušenej úplně. Hodinu před vernisáží (klasika) jsme s -hrd- nachystali v rychlosti panel znovu a přidal jsem k němu ještě moje prohlášení k celý kauze.
Starosta s místostarostou se velice ošívali, když viděli, že panel je zpátky na místě, ale nic neřekli. Třetina si mě pak vzal bokem a svým přizdisráčským stylem ze 70. let mi vysvětloval, že "nechce žádné kontroverze a že nám přeci jde o poklidnou vernisáž." Tata z toho měl taky trochu obavy, ale neříkal nic, jen se na mě tak poloprosebně podíval...
Akci zahájili papaláši - o jejich projevech se nebudu zmiňovat, protože nic neřekli. pak si vzal slovo tata. Poděkoval dědovi, že mu dal do ruky foťák naučil ho základy. O mě řekl, že jako reportážní fotograf už ho doháním :-) Pak se nečekaně zvedl děda a svým hromovým hlasem povídal o svých začátcích s focením. O prvním foťáku za 48 korun, o prvních chvílích ve fotokomoře a o pokrocích technologie, který už nerozumí. Já jsem se rozhodl, že nakonec budu hodnej chlapec a ve svým projevu jsem všem poděkoval. Dědovi, tatovi, máti, Pavlovi Macků i -hrd-. Řekl jsem taky, že zatímco tata mě naučil fotit, Macků ze mě udělal fotografa. Ten to bakuninžel neslyšel ,protože byli s ostatníma z redakce na cestě (a zase si nenechal poradit, takže zabloudili). Po zahájení vystoupily holky z Rahat Luklum, ve kterých tancuje Šára. Vystoupení bylo moc pěkný, což můžete vidět na fotkách.

Pak už byla pohoda - dovezl jsem 10 litrů Muškátu, kterej rychle mizel a debatoval s lidma, který jsem dlouho neviděl (třeba s Židem :-D). Po skončení jsme se šli dorazit s -red- do bistra u Patrika, což bylo pro mě pěkný retro. Akce skončila úplně klasicky. Všem co potřebovali jsem sehnal místa v autech a nakonec jsme zůstali sedět s -hrd- (v jejích sexy červených šatičkách) na chodníku a přemýšleli, jak se dostaneme do Brna. Všechno nakonec dobře dopadlo (ještě jednou díky -baf-).
Akci zhodnotila po pár týdnech Martina: "Byl to takovej happy end tvýho looserovství, tohle jsem fakt nečekala".

O akci napsal milej článek do Znojemska Jirka Eisenbruk, za což mu děkuju - je vidět, že se dá dělat i milá žurnalistika, ne jenom ta zlá, co děláme my :-)

Fotky z vernisáže.

Zvláštní škola

Pokaždé, když se sejdeme u nějaké větší akce, čekáme. Hodinu, dvě, někdy i celej den. Na lidi, kauzy, situace, který si víc nebo míň zasluhujou svých patnáct minut slávy (nebo i dvacet). Tentokrát jsme čekali na manžele Rosnerovi, až je pustí z basy v Bohunicích (další kauza s týráním dětí, tentokrát zřejmě vykonstruovaná). Hodinu a půl čekání jsme strávili obvyklým přetřásáním starých i nových historek, vtípků a blbostí. Poprvé ale někoho napadlo, že bysme mohli udělat školní skupinovku (ten někdo byl -haak- dobrej nápad Tome:-), což se kupodivu podařilo. Kupodivu píšu proto, že novináři jsou vesměs banda individualistů. A tu donutit něco dělat společně, když o nic nejde je dost těžký. Výsledek můžete vidět na fotce, která každýmu připomene jeho školní léta.

Rosnerovi už tak nadšení nebyli. Potom, co se po měsíci pravděpodobně zbytečnýho věznění nadechli jinýho vzduchu, než cezenýho přes mříže se na ně vrhla smečka pětadvaceti lidí a začali z nich dolovat info a dělat obrázky. Manželé to nesli dost statečně, i když Rosnerová plakala, nebyla to žádná hysterie, ale hořkost, která z ní odkapávala společně se slzama, když kráčela doslova do neznáma. Manželé se do basy dostali pravděpodobně kvůli svýmu synkovi, kterýho nechtěli pouštět moc ven a on je udal, že týrají jeho i milion (asi 14) sourozenců, který mají svěřený do péče. Média se toho bleskově chytla a stát zareagoval po svým - zavřel je. Teď stáli před náma a důstojně vlekli svoje velký tašky s věcma z lochu, mezi kterýma nešlo přehlédnout kytice žlutých růží. Rosnerovi totiž prožili v Bohunicích svoje třicátý výročí svatby. Smutnej příběh.

Život uteče...

Život uteče jako voda
i s tvojí zbytečnou rolí,
další revoluce krátká epizoda
chtěl by jsi pro ni krev prolít.

Zradim tě než napočítáš pět
řeknu ti to se někdy stává,
seru ti na celej tvůj svět
ve kterym existuje pravda.

Nemusíš se snažit o odpor
já dobře vím kolik síly máš,
přede mnou měj se na pozoru
pro mě jsi jen bezvýznamnej sráč.

Nikdy by tě nenapadlo
sám sobě do očí si lhát,
klidně se postav před zrcadlo
můžeš se naposledy smát.

Až budeš o pár let starší
pak zradíš svoje ideály
tak jako já a stovky dalších,
taky jsme se nejdřív smáli.

(-Houba-)

Kurevsky blbej den

Jinej název mě fakt nenapadá. Ale musím uznat, že se to týká jen pracovních věcí, protože probuzení bylo příjemný (i když v šest ráno :-) ...). Potom, co jsem dorazil výjímečně na osmou do redakce jsme s -pm- hned vyráželi. Náš černej tým vyrážel k ranní nehodě na Hradecké, což je dálnice směr Svitavy. Hned po výjezdu jsme se v Zelené vlně (a víte kudy kam...) dozvěděli, že doprava v Brně stojí, ale to už jsme byli v koloně. Hodinu. Potom, co jsme přemluvili dopraváka, ať nás pustí jsme jeli asi kilometr v odstavným, přičemž proti nám občas vyjížděly auta v protisměru, který policjti odkláněli - nic příjemnýho. když jsme dojeli na místo, viděl jsem jen odjíždějící havrany a totálně rozjebanej ford sierra. Potom, co jsem viděl na místě jsem byl rád, že havrani už odjeli. Na asfaltu byla spousta fosforových koleček od policejního spreje. když jsem se podíval líp, byly v nich kousky masa a spousta krve. Snažil jsem se to nevnímat a fotil jsem. Kolem auta byly kaluže krve a po chvilce jsem si všiml i svodidel, který měly jinou barvu, než mají mít. Podíval jsem se pod nohy a zjistil, že kousky těla jsou všude. Úplně všude. A já v nich šlapu. Zatočila se mi hlava, ale zvítězila profesionalita a fotil jsem dál. Potom jsem se od -pm- dozvěděl, co se stalo. Sourozeneckej pár jel ráno do Brna a předjížděl kamion. Než se stihli zařadit, vlítnul mezi ně nějakej nabuzenej kokot, podle kterýho předjížděli moc pomalu a strčil do nich. Sierra prolítla koncem svodidel. Ty se zaryly do auta a urvaly spolujezdkyni obě nohy, který se rozletěly po dálnici. Kokot, když viděl co se stalo ujel. Na místě nechal značku svýho auta, takže ho fízlové našli za tři hodiny.
Ještě se mi trochu chvěly ruce, když jsem startoval a vraceli jsme se do redakce. I -pm- byl trochu zasmušilej.

Po návratu do redakce, jsem se sesunul do křesla a začal dělat fotky. Holky když viděly jak mi je byly hrozně milý (díky) a dostal jsem dokonce čokoládu (ještě jednou díky :-). Po pár minutách nastal rozruch. Ve Vaňkovce se střílelo, je tam mrtvej chlap! Zatmělo se mi před očima, ale to už jsem balil batoh a vyrážel. Repka padla tentokrát na naši novou kolegyni -van- která začíná černou kroniku. Je to ostrá holka, ale bylo vidět, že se moc necítí. Po cestě si pořád vymýšlela varianty, jak bude mrtvola vypadat a za jak dlouho se z toho ona složí.
Ve Vaňkovce jsem hned narazil na divočáka Miru z Blesku a začali jsme špekulovat, jak se dostat co nejblíž ke kavárně Heaven (jak příznačný), kde se to stalo. Na místě jsem zjistil, že mrtvoly jsou dvě - manžel zastřelil svou ženu a pak sebe při rozvodovým dohadování. Příběh jsem hned pustil z hlavy a soustředil se na fotku. Kokoti z ochranky začali nepříjemnosti daleko větší než normálně, a tak jsme se s nima chvilku pošťuchovali a nakonec utekli a snažili se najít lepší místo. Po projítí všech variant jsme se znova vrátili na původní místo v prvním patře galerie a začala nanovo dohadovačka. Tentokrát se do ní zapojila i samotná velká ředitelka galerie, která se chovala jak největší hysterka, načež byla od všech novinářů hromadně vyfuckována (po zásluze kráva). Vyřešil jsem situaci vcelku elegantně a fotil během řevu ochranky. "Tady je zákaz!" CVAK. "Říkám že se tady nesmí fotit!!" CVAKCVAKCVAK. "Vy mě neslyšíte??!!" CVAK "Běž řvát bokem kurva, stojíš v záběru..." Pak to vzdali. Což je škoda, protože strkačka desítky foťáků a kameramanů s dvěma kokotama z ochranky před zraky fízlů by byla velice vtipná.
Mrtvoly byly zakrytý pod igelitem a měl jsem k nim asi třicet metrů. pán seděl pořád stejně, tak jak se zastřelil, možná měl před sebou ještě kafíčko a podklady k rozvodu, který prej byly celý od krve... paní se zhroutila na zem a ještě se jí snažili zachránit. Marně. nudící se banda novinářů začala samozřejmě spřádat teorie o tom, jak hnusný musí být kafe, když to člověka přivede k takový reakci, nebo jestli se nemohli dohodnout, kdo je zaplatí...
-van- při pohledu na velkou kaluž krve vkusně umístěnou pod logem cafe Heaven zbledla, ale pak se dala dohromady a začala hledat svědky. Při návratu do redakce jsem se neudržel a zavolal matce - přece jen ta paní z nehody byla stejně stará a tak vůbec... Řekl jsem jí, že jsou důležitější věci, než o kterých se dohadujem a že ji mám rád.
Ten den už jsem nic moc neudělal - čuměl jsem letargicky do stolu a pak se šel podívat za -hrd- do parku, což mě trochu uklidnilo. A večerní tramín a potom muškát taky udělal svoje... takže ten den zas tak blbej nebyl - pro mě... Byl blbej pro lidi, kterým umřeli jejich blízcí, vinou svou nebo vinou někoho jinýho. S tím, jak se chci dál profesně rozvíjet si na tyhle věci musím zvyknout a brát je v klidu. Už aby to bylo kua...