Pokaždé, když se sejdeme u nějaké větší akce, čekáme. Hodinu, dvě, někdy i celej den. Na lidi, kauzy, situace, který si víc nebo míň zasluhujou svých patnáct minut slávy (nebo i dvacet). Tentokrát jsme čekali na manžele Rosnerovi, až je pustí z basy v Bohunicích (další kauza s týráním dětí, tentokrát zřejmě vykonstruovaná). Hodinu a půl čekání jsme strávili obvyklým přetřásáním starých i nových historek, vtípků a blbostí. Poprvé ale někoho napadlo, že bysme mohli udělat školní skupinovku (ten někdo byl -haak- dobrej nápad Tome:-), c
ož se kupodivu podařilo. Kupodivu píšu proto, že novináři jsou vesměs banda individualistů. A tu donutit něco dělat společně, když o nic nejde je dost těžký. Výsledek můžete vidět na fotce, která každýmu připomene jeho školní léta.Rosnerovi už tak nadšení nebyli. Potom, co se po měsíci pravděpodobně zbytečnýho věznění nadechli jinýho vzduchu, než cezenýho přes mříže se na ně vrhla smečka pětadvaceti lidí a začali z nich dolovat info a dělat obrázky. Manželé to nesli dost statečně, i když Rosnerová plakala, nebyla to žádná hysterie, ale hořkost, která z ní odkapávala společně se slzama, když kráčela doslova do neznáma. Manželé se do basy dostali pravděpodobně kvůli svýmu synkovi, kterýho nechtěli pouštět moc ven a on je udal, že týrají jeho i milion (asi 14) sourozenců, který mají svěřený do péče. Média se toho bleskově chytla a stát zareagoval po svým - zavřel je. Teď stáli před náma a důstojně vlekli svoje velký tašky s věcma z lochu, mezi kterýma nešlo přehlédnout kytice žlutých růží. Rosnerovi totiž prožili v Bohunicích svoje třicátý výročí svatby. Smutnej příběh.
