Melancholie

Na chilku mi v hlavě naskočila podzimní nálada. V lednu je to zvláštní, vím :-) Je to takovej červíček, kterej hlodá a vytváří pochybnosti. Jsou to dírky po červotočích na jinak dokonalým stolku, je to pavouk na čerstvě nabílený zdi, je to psí hovno na sněhu, je to... Něco, co se vynoří ve chvíli, kdy monitor ztmavne a počítač ztichne. Sedíte v tmavým pokoji a zahledíte se do rohu. Z toho rohu najednou začínají vylézat mrtví nebo ztracení kamarádi. Lidi, kterým jste ublížili, nebo oni vám. Situace, který byste chtěli vrátit zpátky, ale nejde to. Minulost se změnit nedá, ale co přítomnost? Často si říkám, že pochybnosti jsou normální - navíc, když je jich čím dál míň. I tu trošku co mi zbyla zaháním. Mám strach z ticha a ze tmy. Světlo a hluk je jistota, tma a ticho probouzejí neklid.
Dlouho jsem zevloval na svým životním nádraží a čekal na vlak. Nevěděl jsem na jakej - hodně jich projelo na obě strany. Spal jsem na lavičce a bavil se s lidma co vystupovali, nastupovali, čekali... Jedl jsem zbytky co nechávali v koši a pil kafe z automatu za nalezený drobný. Jak jsem se dostal do vlaku nevím. Vím jen, že jedu. Nevím na jakou stranu. Střídá se den a noc, kolem letí krajina mýho života jako barevná šmouha. Vlak občas zastaví, ale nevidím názvy zastávek. Často si někdo přisedne do kupé, ale obličeje lidí se rozplizly do jedný uniformní kožený tváře. Už je nedokážu rozpoznat od sebe. Zamknul jsem kupé a zhasnul světlo. Otevřeným oknem vane ledovej vzduch a pomalu mě pokrývají vločky sněhu. Už na nic nemyslím, pochybnosti zmizely. Jedu dál.

Pod košatým kaštanem
prodali jsme se navzájem.
Lžou oni, my taky lžem,
pod košatým kaštanem...

G.Orwel, 1984