A je tady! Tahle podivná ženská – holčička, nebo chapeček… Barbora (Anička, Adam) Škrlová zaměstnávala od vypuknutí kauzy Kuřim přes půl roku média, fízly, milovníky záhad a statisíce lidí, kteří si namáhali krky při kroucení hlavou nad další šílenou zprávou v novinách nebo v bedně. Nebudu tady opakovat všechny fakta podivnýho příběhu, kterej stejně, jako haluzí začal, dalšíma haluzema pokračuje. Já osobně jsem na tomhle příběhu strávil desítky hodin – většinou čekáním. Čekal jsem v den, kdy Ondru a Jakuba (a zpuchlou Aničku s medvídkem) dovezli do Klokánku na jejich prarodiče, čekal jsem na Kláru Mauerovou u soudu (kde jsme měl exkluzivní fotky týhle podivný hipisačky – jako jedinej v Brně), čekal jsem na obě její ségry, čekal jsem kde se objeví kluci a čekal jsem před Škrlovic barákem (dva dny kua…), no a nakonec jsem čekal přes čtyři hodiny na Aničku – Barboru, po jejím zatčení v Norsku.
Tentokrát ale byla jistota, že něco vyfotím. Fízlové totiž slíbili, že jako malou pomstu za to, jak jim dala zabrat, ji provedou mediální uličkou hanby – složenou z fotografů a kameramanů, místo toho, aby ji dovezli autem na dvorek, jak to dělají běžně). Na fízlárnu v Příční jsme nastoupili silný sestavě. Dva foťáci (-dra- ve službě a já jako pojistka), video-maker –fs- a investigativec –pm-. Na akci nemohl chybět –mim-, kterej měl službu a celou dobu vypadal na zhroucení, že se něco takovýho děje zrovna během jeho služby. Dohromady se nás sešlo necelá třicítka (včetně štábu čt, kterej měl skoro deset lidí), n@va si to dokonce šéfovala tak, že kameru měl na rameni i redaktor Pepa. Čekání připomínalo spíš novinářskou street party – vtípky, kafíčka, pak pizza, nakonec jsme to vzdali, a když jsme před půlnocí dostali info, že Barbora s těžkým policejním doprovodem vyjíždí teprve z Prahy šli jsme na panáka… Ten skvěle sednul k vínu, který jsem ucucával celou dobu, takže kolem půl třetí, když konečně dorazila jsem byl docela v příjemný náladičce.
Po čtyřhodinovým čekání následovalo deset vteřin, během nichž vystoupila Škrlová z auta a fízlové ji odvedli recepcí do CPZ. Deset vteřin, během kterých všechny popadl amok… někteří (hlavně teda redaktoři) se snažili dopředu rozmístit na imaginární šachovnici pěšáky- fotografy a kameramany, ale nakonec bylo všechno samozřejmě jinak. Většina zpanikařila a bleskem vyběhla ven, kde byla tma jak v …noci, takže tam skoro nic nemohli nafotit – jenže pak už nestihli doběhnout dovnitř, protože eskorta byla docela rychlá, takže ve dveřích vznikla panická tlačenice. To se ovšem netýkalo mě, protože –dra- s Markem III číhal venku a já se mohl v klídku připravit vevnitř. Důležitým faktorem taky bylo to, že kdo doběhl dovnitř ještě relativně včas, tak se mu zamlžil objektiv, protože v recepci se dost topilo…
Setkání tváří v tvář s Braborou trvalo asi tak dvě vteřiny, během kterých jsem zvládnul několik fotek a světe div se, jedna dokonce vyšla. Během prvních tří vteřin se mi všichni nahrnuli před objektiv (viz fotogalerie), ale pak jsem zariskoval a z vystrčil ruku z foťákem před eskortu a dal jsem tři záběry naslepo…vyplatilo se to.
Po úprku se všichni pomalu probírali z transu. Fotografové i kameramani nevěřícně zírali, že na tohle čekali tolik hodin a zklamaně si prohlíželi neostrý fotky a vzájemně krčili ramenama. Všichni se ale shodli na tom, že je fajn, když to konečně máme za sebou. Mě se trochu rozechvěly kolena, protože čekání bylo dlouhý a následný napětí před tím, než prošla dveřma se mi zdálo nekonečný. Nakonec mě ovládla euforie (taky z toho chlastu :-) ) a byl jsem rád, že něco mám.
Později mi tahle kauza ještě docela hnula životem, ale o tom někdy příště…
Tentokrát ale byla jistota, že něco vyfotím. Fízlové totiž slíbili, že jako malou pomstu za to, jak jim dala zabrat, ji provedou mediální uličkou hanby – složenou z fotografů a kameramanů, místo toho, aby ji dovezli autem na dvorek, jak to dělají běžně). Na fízlárnu v Příční jsme nastoupili silný sestavě. Dva foťáci (-dra- ve službě a já jako pojistka), video-maker –fs- a investigativec –pm-. Na akci nemohl chybět –mim-, kterej měl službu a celou dobu vypadal na zhroucení, že se něco takovýho děje zrovna během jeho služby. Dohromady se nás sešlo necelá třicítka (včetně štábu čt, kterej měl skoro deset lidí), n@va si to dokonce šéfovala tak, že kameru měl na rameni i redaktor Pepa. Čekání připomínalo spíš novinářskou street party – vtípky, kafíčka, pak pizza, nakonec jsme to vzdali, a když jsme před půlnocí dostali info, že Barbora s těžkým policejním doprovodem vyjíždí teprve z Prahy šli jsme na panáka… Ten skvěle sednul k vínu, který jsem ucucával celou dobu, takže kolem půl třetí, když konečně dorazila jsem byl docela v příjemný náladičce.
Po čtyřhodinovým čekání následovalo deset vteřin, během nichž vystoupila Škrlová z auta a fízlové ji odvedli recepcí do CPZ. Deset vteřin, během kterých všechny popadl amok… někteří (hlavně teda redaktoři) se snažili dopředu rozmístit na imaginární šachovnici pěšáky- fotografy a kameramany, ale nakonec bylo všechno samozřejmě jinak. Většina zpanikařila a bleskem vyběhla ven, kde byla tma jak v …noci, takže tam skoro nic nemohli nafotit – jenže pak už nestihli doběhnout dovnitř, protože eskorta byla docela rychlá, takže ve dveřích vznikla panická tlačenice. To se ovšem netýkalo mě, protože –dra- s Markem III číhal venku a já se mohl v klídku připravit vevnitř. Důležitým faktorem taky bylo to, že kdo doběhl dovnitř ještě relativně včas, tak se mu zamlžil objektiv, protože v recepci se dost topilo…
Setkání tváří v tvář s Braborou trvalo asi tak dvě vteřiny, během kterých jsem zvládnul několik fotek a světe div se, jedna dokonce vyšla. Během prvních tří vteřin se mi všichni nahrnuli před objektiv (viz fotogalerie), ale pak jsem zariskoval a z vystrčil ruku z foťákem před eskortu a dal jsem tři záběry naslepo…vyplatilo se to.
Po úprku se všichni pomalu probírali z transu. Fotografové i kameramani nevěřícně zírali, že na tohle čekali tolik hodin a zklamaně si prohlíželi neostrý fotky a vzájemně krčili ramenama. Všichni se ale shodli na tom, že je fajn, když to konečně máme za sebou. Mě se trochu rozechvěly kolena, protože čekání bylo dlouhý a následný napětí před tím, než prošla dveřma se mi zdálo nekonečný. Nakonec mě ovládla euforie (taky z toho chlastu :-) ) a byl jsem rád, že něco mám.
Později mi tahle kauza ještě docela hnula životem, ale o tom někdy příště…
FOTOGALERIE: http://blbejden.rajce.idnes.cz/cekani_na_Anicku/
Žádné komentáře:
Okomentovat